Nahoru, dolů a zase zpět. Juniorský divoký rok na horské dráze

„Před sezonou jsme si koupili lístky na horskou dráhu, aniž bychom tušili, jak prudké ty sešupy budou,“ přesně takový pocit zbyl v juniorském týmu po divoké jízdě druhou ligou.

Před nástupem

Do ligy jsme vstupovali jako úřadující mistři. Loni jsme se však mohli opřít o zkušené opory v podobě Jakuba Zvěřiny a Ondřeje Pšeničky (roč. 2006), kteří už pravidelně sbírali minuty v mužském áčku. Letos byla startovní pozice jiná, tým si prošel generační obměnou a většina soupisky byla tvořena dorostenci.

Role lídrů připadly „starším“ ročníkům 2007 – kapitánu Martinu Bárovi a Ríšovi Mlejnkovi. I pro ně to ale byla nová situace; nikdo z nich zatím neokusil dospělý florbal. Změna nastala i na lavičce. Tomáše Štěpánka vystřídal u trenérského kormidla brankář A-týmu Adam Havriljak, který u týmu povýšil z role asistenta.

První výjezd a sešup

Letní příprava byla klasickým drilem – srpnové soustředění a měsíc nabírání kondice. Po pouhých dvou týdnech s florbalkou v ruce nás čekal ostrý start v lovosické házenkářské hale. Defenziva fungovala nad očekávání, za celý turnaj jsme inkasovali jen třikrát a připsali si i čisté konto. Jenže směrem dopředu nám to skřípalo.

Proti ústeckému béčku jsme si sice vytvořili hromadu šancí, ale míčky končily buď na hrudi gólmana, nebo na reklamních bannerech za brankou. Výsledkem byla první hořká porážka. Ani následný výjezd do Jablonce nepatřil k našim „highlightům“. Po dvou turnajích jsme tak zůstali na rozpačité bilanci 2-2. Naše jízda na horské dráze právě nabrala směr dolů.

Existuje jen jediná cesta, vzhůru!

Tahle jízda začala symbolicky v naší „domácí“ hale v Krupce. Právě tam jsme nastartovali neuvěřitelnou šňůru osmi výher v řadě, která nás katapultovala k neporazitelnosti po zbytek roku 2025. Ale nebyla to procházka růžovým sadem – každé vítězství jsme si museli tvrdě vybojovat.

Za zmínku stojí především dvě bitvy. Tou první bylo drama v Lovosicích. Vyrovnaný duel dospěl do fáze, kdy domácí minutu před koncem odskočili o dva góly. My jsme se ale nepoložili. Riskli jsme hru v šesti, během šedesáti sekund srovnali skóre a v nájezdech si vystříleli cenný bonusový bod.

Ještě větší zkouška nás čekala na palubovce tehdejšího lídra z Kadaně. Tentokrát už jsme si ale vezli zdravé sebevědomí. Byl to florbal „nahoru–dolů“ se vším všudy – spousta šancí, gólů a přetahovaná o vedení. V závěru, kdy se lámal chleba, si vzal slovo Jáchym Jiruš. Dvěma góly rozhodl o našem triumfu 8:7 a potvrdil, že tuhle horskou dráhu máme pevně v rukou.

Vše hezké jednou končí

Po měsíční pauze vynucené šampionátem žen nás čekal tvrdý dopad do reality. Kapitán týmu Martin Bára se rozhodl přijmout nabídku konkurenčního Florbal Ústí a uprostřed rozjeté sezony se přesunul o jednu ligu výše.
Smůla se nám pak lepila na paty i na hřišti. Specifické prostředí haly v Roudnici nám nesvědčilo a Litvínov tam definitivně utnul naši vítěznou šňůru. Aby toho nebylo málo, v pozadí už se chystal další zásah do sestavy. Dva z předních tahounů týmu, Vít Ledvinka a Matěj Volf, se rozhodli využít nabídku Chebu a ve svém posledním dorosteneckém roce jim vypomoci v nejvyšší dorostenecké soutěži.

Konec jízdy, vystupovat

Do finiše základní části jsme vjeli s pozměněnou sestavou, ale s jednou velkou posilou. „Domů“ se se zkušenostmi z divizních Teplic vrátil Matěj Dej. A byl to návrat jako z filmu. Právě juniorský tým „FDéčka“, jak se jinak Teplice nazývají, byl naší poslední velkou zkouškou v základní části. Velice vyrovnaný zápas však minutu před koncem přebral do svých rukou soupeř a ujal se vedení 4:2. Jenže vnitřní síla týmu se znovu ozvala. V infarktovém power-play nejprve Matěj Dej snížil a dvanáct vteřin před sirénou Daniel Zavřel srovnal. Obrat dokonal v nájezdech opět Dej – po výhře 5:4 vládla v týmu euforie. Následný a poslední turnaj sice raději vymažeme z paměti, ale to hlavní bylo před námi – play-off.

Osud nám do cesty postavil nejtvrdší možný oříšek – zkušený Jablonec. Aby toho nebylo málo, kabinou se prohnala vlna zranění. Mimo hru zůstal lídr Ríša Mlejnek i Dan Fujera, Matěj Dej nastoupil se sebezapřením.

Do Jablonce vyrazila skupina statečných, která se odmítla vzdát i za stavu 1:5. Bojovností jsme skóre stáhli na hratelných 4:5 a do odvety šli s optimismem. Jenže pak přišel zlom. Nesmyslné vyloučení našeho top skórera Daniela Zavřela na 2+10 minut nám v klíčové chvíli vzalo vítr z plachet. Tým se definitivně zlomil a soupeř při naší hře bez brankáře pečetil postup. Horská dráha se zastavila, ale dojezd to byl se vztyčenou hlavou.

Dojeli jsme. A stálo to za to!

I přes konec již ve čtvrtfinále můžeme tuhle jízdu považovat za jednoznačně úspěšnou. Do ligy, kde fyzická převaha hraje obrovskou roli, jsme vletěli s téměř dorosteneckou sestavou. Nikdo se nezalekl a brzy jsme si mohli klást ty nejvyšší cíle. Konečné umístění v elitní čtyřce, skalpy všech top týmů (Teplice, Kadaň, Liberec) i fakt, že jsme nastříleli 4. nejvyšší počet branek a inkasovali 3. nejméně z celé ligy – to je vizitka, která mluví za vše.

Největší radost nám ale dělá osobní růst jednotlivců. Duo Vít Ledvinka a Matěj Volf potvrdilo, že v Děčíně rostou špičkoví hráči, kteří jsou připraveni rvát se o svou šanci v mužském áčku. Samostatnou kapitolu pak napsal Daniel Zavřel (roč. 2010). Ve svém prvním roce v juniorech neuvěřitelně dozrál, přebral otěže týmu a v play-off ho vedl s kapitánskou páskou na ruce.

Mohl bych tu jmenovat každého jednoho hráče, protože každý z nich nechal na hřišti kus sebe a každý si zaslouží svůj vlastní odstavec. Tahle sezona nebyla o individualitách, ale o partě, která držela vozík na kolejích, i když to nejvíc házelo.

Děkujeme všem rodičům, kteří s námi tuhle horskou dráhu absolvovali. Teď si jdeme na chvíli odpočinout, abychom příště mohli naskočit do ještě vyššího a rychlejšího vozíku.